Jan Činčera
Už se stmívalo, ale Aeias si nechtěl nechat ujít příležitost. Loď bezpečně kotvila ve středu řeky a všichni věděli, co mají dělat. Cítil se provinile, že musí nechat Meneu v kajutě, ale nebyla jiná možnost. Roztáhl křídla a letěl se podívat na toho zvláštního tvora, kterého před chvílí ze strážního koše zahlédl Iki.
Zakroužil nad kapradinami porostlým břehem, kde na něho poulilo oči stvoření připomínající obrovskou stonožku. Tvor musel být téměř tak dlouhý, jako byl Aeias vysoký. Na bocích jeho plochého, krunýřem pokrytého těla se vlnily desítky krátkých nožiček. Ze zvednuté přední části trupu vyrůstala široká hlava se dvěma stopkami, na jejichž koncích měl tvor oči, kterými sledoval přilétajícího Aeia.
„Proč jsi tady?“ uslyšel Aeias hlas svého bratra. Zmateně se rozhlédl. Neos tam samozřejmě nebyl. Zůstal ve městě, které společně založili. Tvor ho upřeně pozoroval.
„To mluvíš ty?“ došlo Aeiovi. Opatrně jej oblétl a přistál kus před ním. Věděl, že všichni na palubě teď přerušili práci. Hurgo určitě přemýšlí, jestli mi má poslat někoho na pomoc.
„Proč pluješ dál?“ ozvala se Aeiovi v hlavě další otázka. Vzpamatoval se, upravil si plášť a nenápadně ověřil, že má svůj bič z živoucího ohně stále na svém místě. „Omlouvám se,“ odpověděl s lehkou úklonou. „Netušil jsem, že je zde někdo, kdo umí mluvit. Jmenuji se Aeias. Jsem kapitánem té lodi, co vidíte, Úsvitu fénixe. Připluli jsme z Království černých fénixů, daleko odsud. Jsme na objevitelské výpravě. Nechceme nikomu ublížit.“
„Připlul jsi ze světů, jež krouží kolem jiných hvězd?“ podivil se tvor bratrovým hlasem.
„Ne, to ne,“ zakroutil hlavou Aeias. „Jak by to bylo možné? Hvězdy jsou jen světla procházející Závojem. Jsme z tohoto světa, ale ze vzdálené země. Přeplavili jsme se přes velké moře.“
„Proč?“
„Pro poznání,“ vysvětloval Aeias. „Pro moudrost získanou z cest tam, kde nikdo z našeho rodu dosud nebyl. Pro dobro, které z toho poznání může vzejít.“
„Poznání? Znáš své cesty, kapitáne Aeie?“
Aeias chvíli přemýšlel, jak odpovědět. „Snad ano,“ řekl pak. „Zapisuji do deníku vše důležité, co se nám stalo. Zakresluji do map, kudy jsme propluli. Znám své cesty.“
„Přesto se nechceš obrátit?“ Tvor vypadal, jakoby ho Aeiovy odpovědi rozrušily. Koulel očima a jeho nožičky se nekontrolovaně chvěly.
„Ne, ještě ne,“ zavrtěl hlavou Aeias. „Hurgo – náš lodivod – říká, že řeka je zde dostatečně hluboká. Pár dní to proti proudu ještě půjde. Byla by škoda nezjistit, co je dál, v těch lesích.“ Vycítil neklid svého společníka. „Jsme jen pozorovatelé,“ dodal na uklidněnou. „Do ničeho nezasahujeme. Jen se díváme a zapisujeme.“
„Nemění snad pozorující pozorované? Stejně jako pozorované pozorujícího?“ Z bratrova hlasu cítil Aeias smutek a rezignaci.
„Možná ano,“ zamyslel se Aeias. „Přesto věřím,“ dodal pevně, „že to stojí za to. Z naší cesty mohou mít užitek všichni. Pokud byste si přál, moji ptáci vás přenesou na naši loď. Bude mi ctí vás pozvat na večeři a provést po palubě.“
Tvor na něj zíral. Potom se jeho nožičky rozkmitaly, dlouhé tělo začalo couvat a zvednutá přední část těla se pomalu položila na zem. Překvapivou rychlostí s sebou pak mrskl a zmizel mezi kapradím. Aeias chvíli počkal, ale když se tvor nevrátil, pokrčil rameny, zamával křídly a za pár okamžiků byl zpět na palubě.
***
Iri jej už očekávala. Když Rur dorazil do příbytku, kterým se na toto období stala pohodlná nora vyhloubená v hromadě naplavené hlíny, již zde po poslední povodni nechala Velká Řeka, měla už pro něj připravenou večeři. Společně roztrhali tělo mladého ušáka a dopřáli si potěšení z pomalého soukání jeho křehkého masa do svých úst. Teprve pak se začala vyptávat.
„Chce tedy pokračovat v plavbě? Navzdory tomu, co je čeká? Ztratil snad rozum?“
Rur napřímil přední část svého těla a když udělala to samé, spojil s ní svoje tělo i mysl. Ještě jednou se společně vrátili do místa, ve kterém rozdíl mezi dříve, nyní a později pozbýval významu. Jejich schopnosti byly omezené, ale spojením sil dokázali víc a kapitán a jeho posádka nebyli daleko. Jiskry jejich životů zářily tmou.
Co viděli, nešlo vykládat jinak. Až zítra kapitán vypluje, překoná poslední rozcestí, od kterého se jeho cesty mohly odvíjet jiným směrem. V krátké době on i všichni na jeho lodi zemřou. S jednou výjimkou, jejíž osud jim zůstával utajený.
„Což jsem ho nevaroval?“ vydechl Rur, když se vrátili zpět. „Což mi nepotvrdil, že zná svoje cesty?“
„Má snad důvody, kterým nerozumíme?“ zamyslela se jeho družka.
„Má je doopravdy? Je mi ho líto,“ vyhrkl, než si uvědomil, co říká. Šokovaně se zhrozil nad vulgárností své odpovědi. Iri teď měla plné právo jej zabít a sníst.
Místo toho ucítil z jejího pachu vzrušení. „Jsi jiný, než všichni ostatní,“ oplatila mu obscénnost a znovu se s ním propojila. Tentokrát s jiným záměrem, než minule. Podvolil se, přestože malá část jeho já křičela strachy před hrůzou ze změny, která se před nimi rozevírala jako hluboká propast.
***
„Jak to šlo, kapitáne?“ přivítal ho Poros, když dosedl zpět na palubu.
„Docela dobře, řekl bych,“ odpověděl Aeias a urovnal si plášť. „Zvláštní stvoření.“
„Jo, tomu věřím,“ odplivl si námořník. „Co jsme přistáli na tomhle kusu pevniny, je tady zvláštní úplně všechno. Podzemní město, mluvící červi, přerostlý kudlanky a teď ta nohatá věc na břehu… Jeden si říká, jestli už to nestačilo. Až se vrátíme, mám co vyprávět do konce života.“
„Pane Porosi,“ blýskl po něm Aeias očima, „nechcete mi naznačit, že bychom se měli předčasně vrátit? Naše plavba ještě není u konce.“
„Kapitáne!“ zvolal Poros s hraným rozhořčením, „copak jsem vás někdy zklamal? Kam plujete vy, tam jsem s vámi! Mimochodem,“ naklonil se k němu důvěrně a ztlumil hlas, „měl byste zajít za naší první důstojnicí. My to tady zatím ohlídáme, nemusíte si dělat starost. Úplně stačí, když přijdete zase ráno.“
Den ode dne si dovoluje víc a víc, pomyslel si Aeias. A není sám. Ano, stali jsme se téměř bratry a sestrami, ale neměl by mezi kapitánem a posádkou být přece jen odstup? Možná je opravdu na čase, abychom se vrátili.
„Děkuji,“ zabručel místo toho, aby ho pokáral.
„Jsme s váma, kapitáne,“ přikývl Poros a s potměšilým zábleskem v oku dodal, „a s první důstojnicí, samozřejmě.“
To už nestálo za to komentovat. Aeias se otočil a došel ke kajutě svojí první důstojnice. V záři lampy uviděl Meneu, jak sedí v hnízdě a teplem svého těla zahřívá vejce. Jejich dítě, které se již brzy vylíhne. Vzhlédla k němu unavenýma očima.
„Tak co, jaké to bylo?“
„Zvláštní tvor,“ opakoval to, co před chvílí řekl Porosovi. „Nějak udělal, že jsem ho slyšel v hlavě, aniž by sám mluvil. A ještě zněl jako můj bratr.“
„To je dost divné,“ připustila Menea. Pohlédl na ni. Dřív by ji taková informace vzrušila. Rozzářily by se jí oči a chtěla by tvora sama prozkoumat. Dnes sotva zvedla oči. Možná je toho moc i na ni. Možná bychom se opravdu měli vrátit. Už brzy.
„A co říkal?“ projevila stopy dřívějšího zájmu.
„Vlastně jsem mu moc nerozuměl,“ pokrčil Aeias rameny. „Používal stejnou řeč, stejná slova, ale nevím, jestli jimi myslel to samé, co já.“ Povzdechl si. „Někdy si říkám,“ pokračoval, „jestli si vůbec můžeme porozumět. Myslím s těmi, které neznáme odmala.“
„Mě taky neznáš odmala,“ namítla jeho družka. „Ani Hurga, Porose a ostatní ne.“
„Ano, ale žili jsme ve stejném městě. Učili se stejné věci. Poslouchali stejné příběhy. Tady je všechno jinak.“
„Až se vrátíme,“ zamyslela se, „budeme taky jiní. Zažili jsme něco, co žádný jiný pták v Eliho světě. Myslíš, že nám taky nebudou rozumět?“
„Možná,“ odpověděl. Pak si uvědomil, čím měl začít. „Běž si odpočinout,“ navrhl jí. „Vystřídám tě.“
„Ráda.“ V očích se jí objevila něha. Vstala, ustoupila a protáhla křídla. Vsunul se nad vejce a začal jej zahřívat. Pod mým tělem tepe srdce mého syna, pomyslel si. Nebo dcery. Už brzy se to dozvím.
Otočil se, aby se o ten pocit štěstí podělil s Meneou. Ale ta už ležela schoulená ve svém hnízdě a spala. Za nic na světě by ji neprobudil.
Druhý den ráno zvedli kotvy a Úsvit fénixe pokračoval v plavbě.
(Poprvé publikováno na webu scifi.sk. Cena redakce a třetí místo v čtenářské soutěži Fantastická poviedka, 2. kolo, 2026)