Jan Činčera
Ajé se rozběhla pískem poprášenou ulicí jejich nového domova. Po měsících na Cestě to bylo skvělé místo. A zejména po dvou týdnech, kdy se bořili do horkého bílého písku pouště, která je obklopovala. Z celé jejich skupiny čtyřiceti dětí, které se vydaly na Cestu, když se k jejich hnízdu přiblížila Královna, byla Ajé nejmladší. Bumó, Lálá, Róni a Válí mezitím dospěli a to hodně pomohlo. Ale Ajé a pár dalších mrňousů se ještě nedokázalo udržet ve vzduchu déle, než pár minut, takže stejně museli pěšky. A málem to nezvládli. Ajé bylo po deseti dnech v poušti z horka tak zle, že začala zvracet a prosila, aby ji nechali ležet. Kdyby ji Lálá a Valí nezvedli a nenesli, byla by tam zůstala. Pár dalších mrňousů k tomu nemělo daleko. Bumó je táhnul vpřed silou své vůle a okřikoval ty, kteří se chtěli vzdát. A pak na obzoru uviděli zázrak.
Divila se, že město, které nejenom jí zachránilo život, je opuštěné. Bumó a ostatní dospělí z něj samozřejmě vyhnali všechna nebezpečná zvířata, ale ani hadi ani přerostlé krysy přece nic takového nemohli postavit. Róni pro ně vybrala úplný palác – velikou kamennou budovu ve středu města, se spoustou místností a s obrazy po stěnách. Ajé si tam připadala jako ve snu.
Teď, když nehrozilo nebezpečí, je Bumó už tak nehlídal a Ajé se vydala sama na průzkum. Široké ulice lemovaly opuštěné kamenné domy. Na jednom nároží stála polorozpadlá socha nějakého tvora s chapadly. Pak si Ajé uvědomila něco zvláštního. Každý dům měl kromě obyčejných dveří normální výšky ještě další, malá dvířka nízko při zemi. Jakoby tu žily dvě různé rasy, napadlo ji.
Zahnula do menší uličky a uslyšela pískavé zasténání. Zarazila se. „Ano? Je tady někdo?“
„Tady,“ ozval se pískavý hlas. Někde před ní, nízko při zemi.
Udělala pár opatrných kroků, dřepla si a rozhlédla se. Jedny z těch malých dvířek byly dokořán. Uvnitř zahlédla pár očí. Černý čumák, bílé vousky.
„Co jsi zač?“
„Na to bych se mohl ptát i já tebe, nemyslíš?“ zapištěl hlas namáhavě. „Bydlím tady. Nebo jsem aspoň bydlel.“
„My teď tady taky bydlíme,“ řekla Ajé pyšně. „Před dvěma dny jsme přišli. Ty jsi tu už dlouho?“
„Od narození,“ zapištěl tvor unaveně. „Jsem učitel. Tedy, byl jsem, dokud bylo koho učit. Než jste mi vyhnali všechny žáky.“
„Nikoho jsme nevyháněli!“ bránila se Ajé rozhodně, „jenom hady a krysy. Bumó říkal, že by pro nás byli nebezpeční.“
„A co si myslíš, že jsem?“ řekl tvor trpce. „Krysoun.“
„Aha,“ vyvalila Ajé oči, „a jsi nebezpečný?“
„Zjevně ne tolik, co vy. A se zlámanýma nohama už vůbec ne. Ta vlna hrůzy, co nás před dvěma dny zasáhla, to jste byli vy?“
„Ano,“ řekla dívenka rozpačitě. „Naši dospělí. Umějí už používat svoje empatické žlázy. Bráníme se tak.“
„Očividně se taková věc hodí i pro jiné účely.“
„Nechtěli jsme vám ublížit! Bumó určitě nevěděl, že umíte mluvit. Jenom jsme hledali nový domov. Z toho starého jsme museli utéct, když ho napadla Královna.“
„Královna?“
„Náš nepřítel. Nepůsobí na ni naše schopnosti. Když přijde, zničí hnízdo a všechny v něm sežere. Dospělé dokáže vystopovat, ale děti ne. Proto jsme odešli. Ostatní…“ zarazila se. Za ty dva měsíce se toho stalo tolik, že neměla čas na ně vzpomínat. Asi už byli všichni mrtví. Vyhrkly jí slzy.
„No tak,“ utěšoval ji krysoun. „No tak. No tak.“
„Promiň,“ otřela si Ajé oči hřbetem ruky. „Jsem hloupá. Ty tu ležíš a potřebuješ pomoc. Mám tě vytáhnout?“
„Raději zajdi pro někoho z těch vašich dospělých,“ doporučil. „Určitě jsi moc šikovná, ale mám přeražené nohy. V té panice, co tak zničehonic přišla, všichni zešíleli a motali se jeden přes druhého. Někdo mě omylem srazil ze schodů a pak mi něco spadlo na nohy. Doplazil jsem se sem, ale dál už to nešlo. A taky potřebuji vodu.“
„Tak dobře,“ přikývla. „Vydrž.“ Rozběhla se zpátky. Ve vedlejší ulici narazila na Lálá a pak už to šlo rychle.
***
Ajé za ním chodila každý den. Lálá s Válí uložili Rypa do pohodlné postele v jedné z komnat paláce a Lálá mu pak srovnala kosti a ošetřila je bylinnými obklady. Aby s nimi nemohl hýbat, zpevnila mu je dlahami. Ryp se rychle hojil, ale s dlahami nemohl dva týdny vstát z lůžka. Ajé a občas i další děti mu pomáhaly s hygienou a krácením volného času.
Hodně si povídali. Ajé si toho ze svého předchozího domova moc nepamatovala, takže mluvil hlavně Ryp. Některé věci, které jí o životě krysounů prozradil, se jí moc nelíbily. Město opravdu nepostavili oni a staré farmy, které v něm vybudovali jeho předchozí obyvatelé, nemohli využívat. „Starší vždy určili, která mláďata jsou dost chytrá na to, aby se naučila mluvit,“ vysvětloval Ryp. „Ty ostatní jsme pak chovali jako domácí zvířata.“
„Pojídali jste se navzájem?!“ vyděsila se Ajé.
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „jen ty z nás, kteří se nenaučili mluvit. Jinak to nešlo.“
Ajé pak trvalo dva dny, než zase přišla, ale zvědavost jí nakonec nedala. „Říkal jsi, že před vámi tu žil někdo jiný,“ začala.
„Ano,“ přikývl krysoun. „Zvláštní rasa čtyřrukých červů. Byli velcí asi jako jste vy. Taky uměli mluvit. Někteří velmi hezky malovali.“
„Obrazy v paláci,“ uvědomila si dívenka. „Přemýšleli jsme, po kom asi jsou. A co se s nimi stalo?“
„Naši předkové je vyhnali,“ odpověděl Ryp. „Už je to dlouho. Potřebovali jsme město pro sebe. Pro náš svět. Museli pryč.“
„Jste zlí,“ zamračila se. „Vůbec nevím, proč za tebou chodím. Bumó udělal dobře, že vás odsud vyhnal.“
„Byli jsme takoví, jací jsme byli,“ odpověděl krysoun. „Byli jsme zlí a byli jsme i laskaví. Pojídali jsme své děti, ale také jsme pečovali o své nemocné. Byli jsme bojovníci, a také jsme psali básně a zpívali je v noci na střechách hvězdám. A nakonec jsme byli slabí a vy jste nás vyhnali. Tak, jako vás jednou vyženou ti, kteří přijdou.“
Ajé chtěla něco říct, ale v té chvíli se objevila Lálá s Bumó a Róni a přerušili je. „Sundáme dlahy,“ usmála se na Rypa Lálá. „Kosti by už měly být srostlé. Nebude to bolet.“ Bumó a Róni se postavili každý k jedné straně lůžka a mlčky sledovali, jak Lálá uvolňuje krysákovy končetiny. Když byla hotová, Ryp jimi zatřepal, protáhnul se a opatrně slezl z postele.
„Dobré,“ řekl. Bumó a Róni se nad ním tyčili. Sahal jim stěží po kolena.
„Tak,“ zafrkal a zvedl k nim hlavu, „asi je čas, abych šel.“
„Bude to tak nejlepší,“ řekl Bumó chladně. „Tady zůstat nemůžeš.“
„Samozřejmě,“ přikývnul Ryp a Ajé v tom slyšela trpkost. „Víte aspoň, kam šli ostatní?“
„My jsme přišli z jihu,“ řekl Bumó. „Tak tím směrem určitě ne.“
„Snad je najdeš,“ usmála se na něj Lálá soucitně.
„Ale jistě. Najdu. Proč by ne?“
Bumó mu pokynul. S Róni, každý z jedné strany, ho pomalu vyprovázeli z paláce. Ajé cupitala za nimi. Nikdo jí v tom nebránil. Lálá se k ní přidala a chytla ji za ruku.
Béa a Poklí, kteří měli právě službu, jim otevřeli bránu. Ryp vyběhl ven. Ajé si vzpomněla, jak ji písek pálil do nohou. Pustila se Lálá, roztáhla křídla, která už se jí začínala vybarvovat, a vylétla na zeď nad bránou. Lálá ji následovala.
Ryp se pár kroků od brány zastavil a otočil. Chvíli se na sebe s Ajé dívali. Pak jí pokynul, otočil se a rozběhl do pouště.
Sledovala ho, dokud nezmizel za dunami.
Sedla si na zeď a nechala se od Lálá obejmout. Ani jedna nic neříkala.
Když vyšly hvězdy, obě se vrátily do svého nového domova.
(Poprvé publikováno na webu fandom.sk, první místo v soutěži Ohnivé pero, jarní kolo 2026)