Spára a Duhový most.
Neznámá autorka či autor, přibližně 1839.
"Noc Spáry byla vždycky událost... Kdo mohl, vydal se na moře, kde to bylo vidět nejlíp, další koukali aspoň z pláží. A těch dětí, co se pak narodilo!" (Paní Olše, Přímoří)
Muzem Přímoří v Usedlišti.
Jak každý ví, Eliho svět odděluje od jiných světů Závoj, průsvitná blána, přes kterou prosvítá světlo hvězd a jež (vzácně a jen na některých místech) zrcadlí výjevy Zvně. Závoj býval dříve zcela neporušený a hladký, jako látka ze vzácných technotkanin. Pak se ale jednoho dne, kdy se moře bouřilo a svět málem zanikl, se v Závoji objevila trhlina. Dlouhý úzký šev, kterému se začalo říkat Spára. Spolu s ní se z moře na západ od Starého světa vztyčil Duhový most - dlouhá cesta vedoucí k okraji Spáry. Každého Duhový most lákal, ale dostat se k němu nebylo možné, protože ptákům i námořníkům, kteří se odvážili k němu dostat, v cestě bránila neviditelná zeď. Na jednu noc v měsíci se Spára vždy trochu pootevřela, jakoby se někdo za ní snažil dostat ven. Noc Spáry byl vždy velkým svátkem, neboť z pootevřené trhliny se při ní na zem sypal nebeský prach, jež byl velkým požehnáním. Nebo se to tehdy tak alespoň zdálo. Dnes již Spáru na nebi nenajdeme - zmizela v den, kdy se vrátil Stříbrný princ a málem opět zničil svět. A krátce poté se začal rozpouštět i Duhový most, až nakonec zmizel nadobro.
Na farmě.
Obráz zachycuje náročnou, nebezpečnou a špatně placenou práci trpasličích farmářů pečujících o hladové duby v době Republiky nebeského prachu.
Neznámý autor či autorka, přibližně 1827.
Muzeum Přímoří v Usedlišti.
Přímoří, ale v menší míře i další části Starého světa, bývaly požehnány deštěm nebeského prachu, který na zem dopadal vždy v Noc Spáry. Jak ptáci tušili, nebeský prach byl vlastně zmrzlými jiskrami života. Půda, na kterou dopadl, více plodila a těm, kdo na ní žili, se lépe dařilo. Černí fénixové, ochránci Starého světa, se naučili nebeský prach z půdy sbírat a složitým postupem probouzet jeho podstatu – přeměňovat jej na zdroj životní energie, živoucí oheň. Z něj pak vyráběli zbraň, která byla symbolem i nástrojem jejich poslání, bič z živoucího ohně. Sbírat nebeský prach bylo ale velmi obtížné. Pak ale kapitán Aeias na své tragické plavbě objevil zvláštní druh stromů, hladové duby, které dokázaly nebeský prach nasát svými kořeny a ukládat do svých těl. Černí fénixové se dlouho bránili tomu, toto poznání využít, neboť se obávali jeho důsledků. Ale jak zastavit pokrok, který tolik sliboval! Tři staletí po Aeiově plavbě pokrývaly farmy hladových dubů rozsáhlé části Přímoří a živoucí oheň, nyní snáze dostupný, se začal používat ve všech oblastech technomagie. Čím více se ale živoucího ohně dařilo vyrábět, tím větší byla jeho potřeba, takže ho nikdy nebylo dost. Až jednou se skupina geniálních technomágů rozhodla problém vyřešit protržením Spáry a otevřením cesty ke zdroji nebeského prachu. A pak přišla zkáza.
Souhvězdí Malé Oli
Neznámý autor či autorka, přibližně 1849.
Muzeum Přímoří v Usedlišti.
Když odešel Stříbrný princ a Spára se zatáhla, tak se na nebi objevilo nové souhvězdí. Připomínalo loď, plachetnici, jaké se plavily po mořích před vynálezem technolodí. Na její přídi zářila jasná hvězda a říká se, že kdo se na ni zadívá, byť na smrt nemocný, skleslý a odevzdaný, pocítí znovu touhu žít a plnit si své sny. Na rozdíl od jiných hvězd nebeský koráb nezůstává na jednom místě, ale pluje po nebi, jakoby byl skutečnou lodí brázdící hvězdné moře. Původ souhvězdí není jasný. Podle některých byl Nebeský koráb dříve skutečnou lodí, jež byla po smrti svého kapitána vyzdvižena za Závoj. Podle jiných, kteří souhvězdí nazývají "Malá Oli", se na lodi plaví malá dívka, jež kdysi splnila přání Paní Volavky a byla za to odměněna věčným životem.